Práskání bičem a jeho používání patří mezi dovednosti, které provázejí lidstvo již po mnoho tisíc let. Původně sloužil bič jako praktický nástroj pro práci s hospodářskými zvířaty, při cestování i v zemědělství, ale také k trestání ostatních lidí. Postupem času se z užitkové pomůcky stal také prostředek lidových tradic, zábavy, uměleckých vystoupení a sportovních soutěží. Dnes je práskání bičem především ukázkou přesnosti, techniky a bohatého kulturního dědictví mnoha zemí světa. Pojďme si jeho historii ve zkratce přiblížit ...
Pravěk - zemědělství a první biče
Bič je nástroj, který asi nevyvolává příliš pozitivní asociace; považuje se za nástroj spíše donucovací. Bičování vlastně předcházelo i vynálezu samotného biče – počítáme-li k bičujícím nástrojům i hole, rákosky či prosté klacky (ale nálezy spojené s tresty bičem jsou až pozdějšího data). Nicméně je to nástroj starý téměř jako lidstvo samo. Prvopočátky používání bičů jsou úzce spjaty s domestikací zvířat v Neolitu a s rozvojem prvních starověkých civilizací. Vzhledem k tomu, že se biče vyráběly z organických materiálů podléhajících zkáze (kůže, dřevo, tráva), archeologické nálezy samotných nástrojů jsou vzácné. Informace se proto čerpají zejména z dochovaných maleb a reliéfů.
A jak s ním vlastně pracovali? Má teorie spočívá v tom, že nejprve lidé spíše „bičem“ máchali okolo sebe a jen ten svištící zvuk popoháněl zvířata. Až poté se někomu podařilo změnit jeho směr natolik rychle, že z předchůdce biče „vyšla rána“. Takovýto podobný „bič“ je možné vidět například ve filmu Volání rodu o pravěkém obyvatelstvu u nás… Podrobněji jsem teorii rozvinul zde – vývoje biče...
Na začátku pastevectví bič nesloužil k tomu, aby se zvířata fyzicky bila nebo zraňovala. Klíčový byl jeho zvuk. Ostré prásknutí fungovalo jako akustický signál, který zvířata varoval a udával jim směr. Lidstvo tehdy nevědomky vytvořilo první lidský nástroj, který překonal rychlost zvuku. Samotný zvuk prásknutí je ve skutečnosti malý aerodynamický třesk (sonic boom), který vzniká, když špička biče (tzv. práskačka) překročí rychlost zhruba 340 m/s.
V mnoha primitivních kulturách a raných šamanistických rituálech (například v tibetském náboženství Bön) se biče zhotovené z lidských či zvířecích kostí používaly k zahánění zlých duchů a démonů. Zvuk prásknutí měl čistit prostor od negativních sil. Tento rituální prvek se v pozměněné formě se později přenesl i do evropského folklóru, kde pastevci rituálním práskáním biče na polích odháněli bouřková mračna, krupobití nebo čarodějnice.
Starověk – bičování formou trestu
Používání bičů ve starověku je nejvíce (kromě již zmiňovaného používání bičů v pastevectví) spojováno se zapojením bičů k trestání lidí.
Důležitým důvodem pro používání tělesných trestů bylo v historii to, že bolest, zranění a ponížení, které způsobily, by pachatele odradily od páchání podobných trestných činů v budoucnu. Tvrdilo se také, že například amputace pravé ruky kapsáře sníží jeho fyzickou schopnost páchat podobné zločiny v budoucnu, nebo že vypálení výmluvného znamení na jeho čele upozorní jeho potenciální oběti v davu, aby přijaly zvláštní opatření, když jsou v jeho blízkosti. Tvrzení, že tělesné tresty jsou obzvláště účinným odstrašujícím prostředkem, však bylo vyvráceno empirickými důkazy, které ukazují, že pachatelé, kteří jsou trestáni tělesnými prostředky, mají ve skutečnosti o něco vyšší pravděpodobnost, že páchají další zločiny než ti, kteří jsou trestáni odnětím svobody.
Vůbec první dochovaná vyobrazení bičů (respektive jejich specifické formy – důtek či cepu) pocházejí ze starověkého Egypta. Egyptští faraoni jsou na sarkofázích a reliéfech téměř vždy vyobrazeni se dvěma zkříženými předměty na hrudi: pastýřskou holí (egyptsky heka, symbol ochrany a péče o lid) a cepem/bičem (egyptsky nekhakha, symbol absolutní autority, moci a trestu). Bič zde měl hluboký náboženský a politický význam dříve, než se stal běžnou vojenskou pomůckou.
Římské mozaiky a majolika datované asi na 2. a 3. století n. l. ukazují nástroje, které se jeví jako biče velmi podobné býkovci. Bičování, tedy používání biče, je často spojováno s Římany a jinými starověkými kulturami. Vzhledem k tomu, že stejné základní provedení nástroje je znázorněno v několika primárních zdrojích, zdá se pravděpodobné, že nejde o náhodné zobrazení. Že jde spíše o stylistické zobrazení biče, v současné době používaného zcela stejně, jako v době, kdy tyto výrobky byly vyrobeny. Například svatý Ananiáš z Damašku, snad jeden ze 72 učedníků Páně, byl roku 40 v Eleutheropolisu zbit býkovci a ukamenován.
Každá kultura zřejmě užívala nějakou z variant bičů či holí, přičemž počet ran měl být adekvátní k závažnosti spáchaného zločinu. Děti ve školách a domácnostech byly bity klacky, pruty, řemeny, biči a jinými předměty. Jinde byl bič široce používán, obvykle s propracovaným způsobem způsobujícím bolest, jako u devítiocasé kočky. Bičování bylo dříve prováděno s velkou brutalitou. Záda odsouzence byla často rozdrásána a do ran se sypala sůl, aby se bolest zvětšila. V zásadě šlo o trest, jehož smyslem nebylo provinilce usmrtit, v některých případech však přinášel smrt stejně spolehlivě jako oběšení nebo upálení u kůlu. (jako jeho důsledek, nikoliv příčina).
Středověk – vznik tradic s používáním bičů
Již okolo roku 500 n.l. se pravděpodobně začali objevovat první místní obličeje s hlasitým práskáním bičem, ale písemné doklady jsou o těchto aktivitách vzácné. Ale už okolo roku 1200 n.l. se začínají objevovat doložené lidové tradice s masopustem, Vánocemi, Novým rokem či velikonočními obyčeji. Od roku 1600 n.l. se již tradice pevně ustalují po celém světě. Například mezi 16 až 18. století se formovaly tradice Maďarských csikósů, kde při tancích a slavnostech mladí chlapci práskali bičem kolem tancujících dívek. Dávali tím najevo svou obratnost, sílu a schopnost zabezpečit rodinu. Když se csikós ženil, ostatní jezdci tvořili kolem svatebního povozu kordon. Práskali biči tak hlasitě, jak jen to šlo. Tento hluk měl podle pověry odehnat zlé duchy a přinést novomanželům štěstí a plodnost. Pravděpodobně v 17. až 18. století vznikla bavorská tradice Goaßlschnalzen, která se vyvinula z práce formanů a kočích, ač tato tradice sahá do dávné minulosti. Stejně tomu je i například tradici Aperschnalzen v Rakousku. V České republice většina písemných zmínek o různých tradicích pochází z 18.–19. století, ale zvyky jsou pravděpodobně starší.
V době středověku se bič mimo zemědělství a dopravě (kočáry, povozy) prosadil především v námořnictví, kde právě pomocí biče nutili dozorci galejníky k vyšším výkonům. Bič ale dokázali využívat i kejklíři a jiní umělci k pobavení obecenstva například k trefování růží v ústech.
U řady vojsk, v rámci vojenské samosprávy, byli provinilci od pozdního středověku trestáni svými spolubojovníky, což se později změnilo v rituální povinnost spolubojovníků podřízenou rozhodnutí majitele, nebo velitele jednotky, nebo zástupce státní moci. Z 18. a 19. století je jako trest doložena tzv. „ulička“, při níž vojáci vybaveni rákoskami, býkovci, popř. koženými řemeny postrojů nastoupili do řad tvořících uličku a za dozoru důstojníků a poddůstojníků museli bít trestaného vojáka, který musel projít touto uličkou oděn jen do půl těla, podle výše trestu i několikrát.
Novověk – bičařské soutěže
Nadzvukový bič se používá nejméně tři tisíce let a teprve v roce 1958 bylo prokázáno, že to byla skutečně špička biče (práskačka), která prolomila zvukovou bariéru, která způsobila zřetelné prasknutí bičem tzv. bang. Ve druhé polovině 20. století došlo k oživení zájmu o práskání bičem, k čemuž přispěl videoklip „Whip It“ skupiny Devo, nebo uvádění filmů s hrdinou Indiana Jonesem. Silně romantizovaná hlavní kladná postava zde používá dlouhý bič nejen jako nástroj a zbraň. Obratnost v používání nástroje zobrazená filmovým uměním jako symbol síly a schopností, ve spojitosti s výrazným hrdinou, vedla ke zvýšenému zájmu o používání biče jako koníček, v divadelním umění a při soutěžích.
20. století ale přineslo do České republiky jednu specialitu, která nemá ve světě obdoby. Tramping – subkulturu, která vznikla na základech dobrodružné literatury, amerických filmů a snění o nedosažitelné Americe.
Za počátek československého trampingu se nejčastěji považuje vybudování první trampské osady Ztracená naděje ve svatojánských proudech na Vltavě.
První osadníci zde osadu založili někdy kolem roku 1918/1919. Osady možná existovaly již dříve, každopádně Ztracená naděje získala vůdčí roli, a tak se dodnes považuje za první trampskou osadu.
Nedílnou součástí trampingu jsou také potlachy, velké srazy trempů z osad napříč celou republikou. Na potlachu nechybí sváteční oheň, trampská hudba a přátelské posezení táhnoucí se mnohdy až do brzkých ranních hodin. A také různé zajímavé soutěže, z nichž jedna byla spojena i s ovládáním různých bičů. První pravidelně doloženou moderní soutěží byl Mikyho memoriál v Jeseníkách v roce 1989 a postupně vedl k rozšíření sportovního práskání bičem u nás. Později začaly vznikat další soutěže zaměřené na rychlost, přesnost a sestavy.
Pokud mluvíme o organizovaných soutěžích v práskání bičem, jejich historie je překvapivě mladá. Samotné práskání bičem je staré stovky let, ale soutěžní podoba se začala rozvíjet až ve 20. století.
Většina (moderních) soutěží vznikla z různých tradic spojených s bičem a pracovní činností honáků, pastevců, kočích či formanů. Známe řadu takto vzniklých soutěží - Aperschnalzen (1954), Frusta d’Oro (1963), Magyar Csikós Verseny (1965), Żywieckie Gody (1969) a další…
Kdežto první organizace vznikaly až o několik let později - Wild West Arts Club (WWAC – 1990), Australian Whipcrackers and Plaiters Association (AWPA – 1992), Japan Sports Whip Association (JSWA - 2008), European Whip Cracking Association (EWCA - 2015)…
Ovšem oficiálně uznávané a jednotné mistrovství světa v práskání bičem a ovládání bičů pod jednou nadnárodní organizací v podstatě neexistuje. Neexistuje totiž centrální světová organizace, která by vydala pravidla bičařských soutěží (včetně národních postupových kvalifikací, kde by mohl postoupit ten nejlepší) a celého systému soutěží, které by vrcholily právě na MS.
Současnost – úsvit práskání bičem?
V současné době vyrábějí biče na zakázku jednotliví sedláři, brašnáři, ale i amatéři především pro jezdecký sport, westernové rodeové závody a bičařské nadšence. Po roce 1989 se těchto výrobců objevilo značné množství. Stejně tak se k nám začaly dovážet strojově vyráběné biče ze zahraničí, které ale postrádají kvalitu ruční práce.
I zájem o soutěže, bohužel, opadá a jezdí na ně čím dál méně soutěžících. Bičaři a bičařky (minimálně v ČR) vyhledávají spíše akce, kde se práskáním bičem dokážou bavit, předat si navzájem zkušenosti, a ne po celý den soutěžit.
Naštěstí stále potkáváme spousty a spousty lidí, kteří za námi na kulturních akcích chodí a ukazují nám své biče – staré i nové. Ukazují nám, jak s nimi zachází. Občas chtějí i poradit. Jsou to trampové, šermíři, kejklíři anebo jen ostatní lidé, které prostě jen práskání bičem baví…
Bičování, v rámci trestání bičem, už dnes naštěstí nenajdeme v zákonech žádné evropské země. Běžné je však v řadě islámských zemí. Zde je pevně ukotvené v islámském tradičním právu šaría. Podle něj by exekutor měl mít jednu ruku položenou na knize, aby se minimalizoval jeho švih. Zároveň by trest neměl způsobit trvalé následky ani jizvy.
Většina evropských zemí částečně nebo zcela zakázala tělesné tresty dětí ve školách i doma, v souladu s Evropskou sociální chartou – přijatou v roce 1961 a revidovanou v roce 1996 – která chrání děti před fyzickým týráním. Rada Evropy, organizace téměř všech evropských zemí, která podporuje lidská práva a demokracii na kontinentu, usiluje o zrušení této praxe. Tělesné tresty dětí ze strany rodičů nebo pečovatelů byly také zakázány v některých neevropských zemích. Úmluva o právech dítěte, kterou OSN přijala v roce 1989, zakazuje fyzické týrání dětí rodiči nebo jinými pečovateli. Úmluva byla ratifikována všemi členy OSN kromě Spojených států a Somálska. Na počátku 21. století více než 100 zemí také zakázalo tělesné tresty dětí ve školách.
Ačkoli se objevily některé výzvy k opětovnému zavedení tělesných trestů v reakci na rostoucí míru kriminality ve Spojených státech a dalších zemích v éře po druhé světové válce, tělesné tresty jsou nadále považovány za nehumánní a barbarský relikt systémů trestního soudnictví minulých dob.
Bohužel informací je pomálu a jsme rádi za každou novou větu k historii.
PISTOLNICKÁ SHOW, KOLT SHOW, WESTERN SHOW, PRÁSKÁNÍ BIČEM, KELTOVINY, KEJKLÍŘI, ŠERMÍŘI, SHOW S BIČI,
KOVBOJOVÉ, INDIÁNI, COUNTRY TANCE, LINE DANCE, PRODUKCE, DĚTSKÉ DNY, SLAVNOSTI, DALŠÍ PROGRAM, KULTURNÍ PROGRAM
BIČ, PISTOLE, ČERTI, POHÁDKY, RADAMBUK, SPOLEK, SDRUŽENÍ, KROUŽKY, KURZY, MINIŠKOLIČKA, DĚTI, MLÁDEŽ, ZÁBAVA K obrázkům - width="400" height="65" border="0