Historie práskání bičem


Historie
Druhy
Rozdělení
Údržba


Soutěže
Osobnosti
Muzea bičů
Mapa bičařů
Káča s bičem


Něco o mě a kontakt


logo




VĚTŠINA BIČŮ SE SKLÁDÁ Z NĚKOLIKA ČÁSTÍ:

• Rukojeť biče
    Rukojeť biče je ze dřeva, rákosu, nebo z kovové trubky. Její délka a průměr je dán druhem biče. Může být i různě zdobená, vše závisí na druhu biče. Čím má také bič delší rukojeť, v poměru k délce biče, tím může být a současně i měl by být bič lehčí. Zároveň platí, že delší rukojeť musí být i lehčí, což je docela oříšek pro výrobce. Shrnuto, bič s delší rukojetí by měl být lehčí a současně mít i lehkou rukojeť, jinak by se totiž těžiště biče posunulo do rukojeti a bič by slabě práskal.

• Tělo biče
    Tělo biče se skládá z několika vrstev: z jádra, obalu a řemínkového opletu. Tyto tři vrstvy jsou na sobě a kvalita každé z nich dává celkovou kvalitu biče. Jádro dává biči nejdůležitější vlastnosti, především tuhost a postupnou ohebnost. Obal je tvořen pruhem kůže namotané kolem jádra. Tvoří v podstatě pružnou vložku, která spojuje jádro a vrchní řemínkový oplet (některé levnější biče obal nemají, takové biče jsou pak hodně nekvalitní). Řemínkový oplet drží pohromadě jádro biče a obal, a dává biči finální ohebnost.

• Nástavní a koncový řemímen
    Dále se pak bič skládá z nástavního řemínku dlouhého 70 – 90 cm, ten může být z jednoho kusu nebo ze dvou spojených řemínků, pak první o něco masivnější nazýváme hlavní nástavní řemínek, na něj je napojený o něco slabší koncový nástavní řemínek. Používá se speciální kůže z dovozu, nebo z našich dostupných zdrojů - „politánka“, dančí, nebo jelení kůže.

• Práskačka
    Především ze dvou důvodů se používá na konec biče práskačka. Za prvé pro lepší zvukový efekt - bang. Prásknutí biče je závislé na rychlosti špičky biče, a ta je daná rozdílem hmotnosti celého biče a hmotnosti špičky biče, kde nejlehčím dílem biče je právě práskačka. Druhým důvodem je ochrana špičky biče. Uvědomte si, že dosahuje rychlosti zvuku, a je tedy extrémně namáhaná. Nutno podotknout, že dobře vyvážený bič práská i bez práskačky. Práskačka má jen určitou trvanlivost a musí se měnit právě z důvodu vysokého namáhání. Jestliže ji nepoužijeme, přeneseme toto namáhání na koncový řemínek a místo práskačky budeme muset vyměňovat celý nástavný řemínek. Což je mnohem dražší.

biče a spol
Doplňkovými kriterii jsou např. dělení podle doby nebo místa vzniku, tvaru, způsobu výroby
nebo zdobení atp., jež jsou zároveň charakteristickými rysy konkrétních typů bičů.


DĚLENÍ PODLE ZEMĚ PŮVODU
    Prakticky v skoro každé zemi - i té nejprimitivnější, přesněji státě, se našel nějaký druh biče. Nekteré vypadali podobně, některé úplně jinak. Proto najít úplně první bič je prakticky nemožné...

DĚLENÍ PODLE ÚČELU POUŽITÍ
    Bič má řadu použití, ale to hlavní, ke kterému byl vytvořen, bylo k „usměrňování“ zvířat. Ať už zapřažených v kravských, volských či koňských povozech - kočárech, bryčkách, žebřiňácích a podobně. Či k pohánění zvířat v dolech, v manéži nebo jen na pastvině. Podle užití se lišila a souvisela i délka toho kterého biče.
    Do této kategorie také patří rozdělení bičů podle použití na určitý druh zvířete - na ovce, krávy, jezdecké a tažné koně, muly, psy, slony, bohužel i na člověka...

DĚLENÍ PODLE DÉLKY BIČE
    Déla biče závisí podle jeho použití v praxi. Nás nejvíce zajímá bič, který vytváří zvukový efekt (Optimální délka na ovladatelnost je 2,5 – 3m. Takový bič má ideální dynamiku pro začátečníka a nejširší škálu využití.) a ten by se dal rozdělit asi takto:
- Pro práskání dvěma biči součastně (párové biče) zvolte délku 2,10 až 2,70 metru.
- Pro trefování cílů je optimální bič od 2,7 do 3,5 metru.
- Pro omotávání různých cílů je ideální bič od 3,5 do 5 metrů.
- Biče, delší než 6 metrů jsou pro tento účel téměř nepoužitelné.

Jinak obecně dělíme biče podle délky na:
• dlouhé - honácké, lovecké parforsní, ...
• krátké - jezdecké bičíky na koně, na obranu proti psům, k sebeobranně
• trestací - důtky, devítiocasé kočky atd.

biče a spol

DĚLENÍ PODLE KONSTRUKCE BIČE
    Jde hlavně o způsob spojení pleteného těla biče s rukojetí a jejich délkové poměry a způsob výroby vnitřku biče, jenž je jeho duší
    - rukojeť a tělo jsou oddělené a spojené poutkem, kroužkem, řemínkem…
    - rukojeť a tělo biče tvoří jeden celek

• Bič bez pevné rukojeti (například Hadí biče)
    Je to typ biče, do kterého se nezakládá žádný pevný materiál. Rukojeť je tvořena přímo tělem biče, jeho nejširší částí. Od vlastního těla není rukojeť oddělena ozdobným zapletením tzv. „turbánkem“. Tento typ biče byl velice oblíbený pro dobrou skladnost a pro pozvolný přechod z rukojeti do těla. Tím nedocházelo k nežádoucímu zlomu za rukojetí a tím znehodnocení biče. Od majitele vyžaduje jisté znalosti v ovládání biče, protože při práskání se bič kroutí prakticky hned za rukou, která bič drží a v neposlední řadě je potřeba pro prásknutí vynaložit větší síly, než u bičů s rukojetí pevnou. Celý bič může měřit od metru až po čtyři metry.

• Bič s pevnou rukojetí (například americký honácký bič)
    Je to v podstatě obdoba hadího biče. Jen do rukojeti je zapleten pevný materiál, který tvoří základ rukojeti. Bič se lépe ovládá než „hadí bič“. Díky tvrdé rukojeti nevyžaduje takovou zručnost pro ovládání. Je to bič nejen pro začátečníky, ale i pro zkušené mistry. Jde v podstatě asi o nejrozšířenější typ biče. Vlastní rukojeť biče je krátká má třeba jen 20-25 cm a je tvořena buď dřevem nebo ocelovou trubkou. Aby nedocházelo k poškození a ohyb byl pravidelný, zaplétaly se do přechodu ocelové struny, části prutů, nebo laminátové skořepiny, které zabraňovaly tomu, aby se bič za rukojetí zlomil příliš prudce. Pak následovalo tělo biče a celý bič mohl měřit od metru padesáti až po několik metrů. Málo kdy se ale bič pletl delší než 6 metrů. Pak totiž ztrácí svoji ovladatelnost a díky své váze vyžaduje podstatně větší sílu pro ovládání a práskání.

• Bič s pevnou rukojetí oddělenou od těla (například australský, maďarský či slovenský bič)
    Zvláštností je to, že se v podstatě jedná o kombinaci dvou předchozích typů. Rukojeť biče je většinou z tvrdého dřeva, které může být opleteno kůží nebo jen zdobeno ornamentální řezbou či malováním. Tělo biče je pak skladbou shodné s tělem hadího biče tzn. nemá žádnou pevnou část. Tyto dva kusy jsou spolu spojené přes pružnou spojku. Nejčastěji se používají dva kožené silné řemeny, nebo třeba ocelové kroužky (jsou pevnější a vydrží víc než řemínek), ale nejsou tak flexibilní jako kůže. Rukojeť bývá většinou delší než 50 cm spíše 60 cm a více. Tento typ biče vyžaduje trochu jinou techniku ovládání než předešlé dva typy. Celý bič pak málokdy přesahuje délku 3,5 m. Bič se dobře ovládá především pro to, že je díky delší rukojeti dál od těla. Pevná rukojeť funguje jako prodloužení ruky a dovoluje do biče předat maximální množství energie za použití minimální síly.

• Ostatní typy bičů
    Vyjmenovávat všechny druhy bičů, co jich je na celém světě by zabralo mnoho a mnoho prostoru. Protože stavba bičů se vyvíjela, vyvíjel se i jejich tvar a složení, docházelo k promísení typů. Každý si bič upravoval podle své potřeby. Z ostatních bičů proto alespoň vzpomeňme na jezdecký bič, který je znám svojí zvláštní konstrukcí. Většinou se jedná o prut (dřevěný, duralový, kompozitní), který má skoro stejnou délku jako tělo biče. Jeho ovládání nevyžaduje prakticky žádnou sílu, a to právě díky dlouhé rukojeti.
    Dalším zvláštním typem je bič s několika těly. Takzvaná „devítiocasá“ kočka. Jde o pevnou kratší rukojeť, na kterou je navázáno několik těl (pruhů kůže) biče. Jedná se většinou o jednotlivé tenké proužky kůže s drobnými uzlíky, nebo se zapletenými korálky (kuličkami, …). Tento bič se používal pouze k jednomu účelu, a to je k působení bolesti.

DĚLENÍ PODLE POUŽITÉHO MATERIÁLU:
• Kůže
    Jako materiál je asi nejběžnější a v podstatě ani nikoho nenapadlo, že by se bič dal udělat z něčeho jiného. Základem koženého biče je tzv. duše biče, která je opletena několika vrstvami opletů a obalů, které se postupně zužují, a tím je docíleno kónického tvaru biče. Každopádně to je princip všech bičů. Tady se na to využívá kvalitní hovězí kůže tzv. „politánky“ respektive u originálních kožených bičů se používá nejkvalitnější kůže, a to je kůže klokaní. Středem biče, jeho jádrem je volný kousek kůže, který běží od začátku biče až po jeho špičku. Na ni se postupně vrství různě se proplétající vrstvy, až je dosaženo patřičného tvaru, tloušťky a požadované délky.

• Konopí
    Jde o lacinou náhražku kvalitního materiálu. Stavba je v podstatě stejná, je vynecháno obalování plochým materiálem. Skládají se na sebe pouze jednotlivé vrstvy opletů. Kůže je však podstatně vláčnější. Konopí nebo obdobný materiál nikdy nenahradí elasticitu kůže a její vlastnosti co se týče barevnosti a odolnosti proti otěru.

• Silon, nylon a obdobné materiály
    V poslední době jsou biče z kůže nahrazovány moderními materiály. Při pletení bičů jde právě o nylon a silon a jejich variace. Materiál v mnohém předčí kůži. Jejich vlastnosti jsme do jisté míry schopni ovlivnit počtem příměsí a tím dosáhnout ideálního poměru odolnosti proti otěru a mechanickému namáhání. Jeho údržba je v porovnání s kůží nesrovnatelně jednodušší. Navíc materiál je to dnes dostupnější a v neposlední řadě i levnější než kvalitní kůže.

biče a spol

DĚLENÍ PODLE "ZVUKU" BIČE:
• Úderné biče
    Prvním z nich je úderný bič. Tyto biče se používají k úderu zvířete nebo osoby jako prostředku motivace nebo trestu. Jednalo se o nejstarší vyvinutý typ bičů a jsou zdaleka nejpoužívanější v historii (bohužel).
    Úderné biče přicházejí v mnoha stylech a variantách, ale nejčastějšími variantami jsou biče k trestům a polotuhé typy bičů. Bič k trestům je stejně starý jako polotuhý bič a příklady lze nalézt již v minulosti, jako jsou důtky, symbol autority ve starověkém Egyptě, devítiocasá kočka používaná k potrestání v námořní historii, k modernímu pojetí více pramenných důtek používaných v BDSM.
    Tyto typy bičů byly vyrobeny z různých materiálů, od kůže po provaz, a často měly kousky ostrého kovu nebo háčky spletené nebo svázané do jednotlivých řas, aby se přidala váha a způsobila oběti větší bolest a poškození.

• Nadzvukové biče
    Druhým typem biče je tzv. „nadzvukový bič“, protože k charakteristickému prásknutí biče dochází, pokud koneček těla biče (tzv. práskačka) překoná rychlost zvuku – a vyvolá rázovou vlnu. Nastává pak tzv. akustický třesk.
    Tento bič je opět zhruba stejně starý a rozšířený nástroj jako bič úderný. Že není možné určit, kdy a jak byl nadzvukový bič vyvinut. Jednou z možností je, že se jedná o přímého potomka polotuhého biče a někdo ve starověku poznamenal, že polotuhý bič značné délky, flexibility a zúžení by vydával ostrý zvuk, pokud by se otočil s dostatečnou silou.
    Další pokusy a omyly v designu, materiálu a konstrukci zpřesnily nástroj v průběhu staletí do nadzvukového biče dneška. Je také možné, že člověk našel design v přírodě, protože různé chaluhy (Nereocystis luetkeana, běžně označované jako „chaluhy biče“) by se dalo říct, že vypadají jako bič. Může to být také kombinace jakéhokoli nebo žádného z výše uvedených.

PISTOLNICKÁ SHOW, KOLT SHOW, WESTERN SHOW, PRÁSKÁNÍ BIČEM, KELTOVINY, KEJKLÍŘI, ŠERMÍŘI, SHOW S BIČI,
KOVBOJOVÉ, INDIÁNI, COUNTRY TANCE, LINE DANCE, PRODUKCE, DĚTSKÉ DNY, SLAVNOSTI, DALŠÍ PROGRAM, KULTURNÍ PROGRAM
BIČ, PISTOLE, ČERTI, POHÁDKY, RADAMBUK, SPOLEK, SDRUŽENÍ, KROUŽKY, KURZY, MINIŠKOLIČKA, DĚTI, MLÁDEŽ, ZÁBAVA K obrázkům - width="400" height="65" border="0