Kožená část biče je přivázána k rukojeti bičíku tenkým popruhem. Začátek tvoří čtyři ploché kožené pásky, které byly několikrát otočeny a propojeny kovovými kroužky. Například v Horná Súča se tyto pásy nazývají pole (sing). Nejdelší částí biče je pletený cop, tkaný ze čtyř až osmi kožených pramenů. Cop je následován dvěma až čtyřmi přišitými popruhy (šlaháki, jednotné číslo šlahák), ke kterým se přiváže konec biče (šugliar) z provázku (dříve se dělal z kravských nebo koňských žíní). Výzdoba této části biče je menší než u dřevěné rukojeti, redukovaná na cop a čtyři kroucené pásky. Na nich visí většinou červené střapce.

Střapce (strapce) se obvykle vyrábějí z tenkých kožených řemínků, které zůstávají jako odřezky při přípravě materiálu na pletení. Řemínky se nařežou na stejně dlouhé proužky a následně se svážou do svazku. Tento svazek se připevňuje buď na konec rukojeti, nebo do místa přechodu mezi rukojetí a bičem. Upevnění se provádí omotáním tenkým koženým páskem nebo provázkem, který se pevně stáhne a často ještě zajistí uzlem nebo zalepením. Někdy se střapce dále upravují – jejich konce se zastřihují do roviny nebo do špičky, případně se kombinují různé barvy kůže, aby působily výrazněji. Kromě estetické funkce mohou mít střapce i praktický význam, například zlepšení úchopu, nebo vyvážení biče.

Šachovnice je naopak ukázkou vyšší řemeslné dovednosti. Jde o dekorativní vzor vytvářený přímo při pletení biče, nejčastěji v jeho silnější části u rukojeti. Vzniká střídáním světlých a tmavých kožených řemínků, které se při výpletu pravidelně kříží tak, aby vytvořily charakteristický kostkovaný (šachovnicový) vzor. Řemeslník si musí předem připravit dostatečný počet pramenů ve dvou kontrastních barvách a přesně dodržovat pořadí jejich křížení. Jakákoli chyba by byla ve vzoru okamžitě viditelná. Vzor se vytváří tak, že se jednotlivé prameny nevedou pouze spirálovitě, ale v určitých úsecích se jejich pořadí systematicky mění. Výsledkem je pravidelná struktura připomínající šachovnici, která se může táhnout po celé části biče, nebo jen jako ozdobný pás. Tyto ozdobné prvky nevznikají až na konci, ale jsou promyšlenou součástí výroby už od začátku. Zkušený výrobce si musí dopředu rozvrhnout, kde bude šachovnice umístěna a jak budou barevně sladěny i případné střapce. Právě kombinace precizního výpletu a dekorací odlišuje obyčejný pracovní bič od reprezentativního kusu, který se používá při slavnostech, nebo soutěžích v práskání bičem.

Při pojmenování pastýřského biče lze uvést několik jmen. z nich je nejrozšířenějším názvem Čapor. Jiné názvy mají nižší frekvenci - Kocar; Kočár, Korbáč, Kubra. Někde byl používaný název jeden. Někde dokonce i dva. Rozmanitost je patrná i v názvu konce pastýřského biče, ačkoli všechna jména jsou současně podobná – Šugliar, Čugara, čugar, Šugara, Šugar, Ščugár, Plieskač, Ťapka, Kistka, Kicka, Kitajka.

NĚMECKÝ BIČ
Vstupním materiálem pro výrobu biče Sulgen Peitsche z Německa je tzv. Manilová hůl (Calamus manillensis – manilský, neboli španělský rákos). Název poukazuje na filipínský původ použité rostliny. Ta je velmi pružná a má pevnou vnější část, přičemž vnitřní část je měkká. Přesně takový má být správný bič – lehký, a to i pokud se jedná o dlouhý bič, s širokým pohodlným úchopem, pružný, a přitom odolný proti zlomení. Správně zvolený materiál a vhodná technika opracování je tajemstvím správného biče, přičemž k žádným z těchto úprav není zapotřebí stroje, pouze šikovnosti.

K vytvoření špičkového biče se rozdělí dřevo na 4 části. To vypadá na pohled snadněji, než se to ve skutečnosti je. Jak je možné, že Killerští výrobci bičů přišli na to, že nejvhodnějším materiálem na výrobu bičů bude toto exotické dřevo? To se dostalo do Hamburku na zaoceánských lodích, kde si ho všiml jeden výrobce bičů. Než se objevil tento manilský materiál, používal se na výrobu bičů jasan. Ten se v lese pokácel a dřevo se zatočilo do tohoto tvaru. Nejvhodnější větve byly dole u kmene. I v malých výrobnách byly jednotlivé kroky výroby bičů rozděleny mezi pracovníky – jeden pouze hobloval, další pouze lakoval, jiný obsluhoval zařízení. Pomocí tohoto zařízení lze dosáhnout tenkého tvaru biče, aniž by byla narušená pevná sklovitě lesklá vnější část, jelikož ubírá materiál pouze z vnitřní strany. Než se tyto čtyři ztenčené pruty sklíží, seřízne výrobce vnitřní hranu, která vytvoří prostor pro kovové tělo, které se do biče vloží.

Pro kompletaci biče neexistuje jiná ani lepší metoda než prosté opletení. Existují biče, které se používaly více než 100 let a pořád jsou ve zcela bezvadném stavu. Takové trvanlivosti lze dosáhnout, pouze pokud výrobce biče použije při oplétání biče přízí velkou sílu v tahu. Byly časy, kdy výroba bičů existovala jako výuční obor trvající 3 roky, údajně tomu tak bylo od roku 1848, kdy bylo knížectví Hohenzollern začleněno do Pruska.

Existují i tvrdé biče
Tento bič z tvrdého materiálu byl nejlepší a nejdražší. Pozná se to podle jeho pružení při prohnutí. Toho lze dosáhnout pouze důmyslným hoblováním. Největší poptávka byla po jednoduchých levných bičích, které šlo vyrobit rychle na hoblovacích strojích. Nevýhodou bylo, že touto technikou se odstranila i pevná vnější část, což je právě ta část tohoto manilského materiálu, která propůjčuje biči pružnost a odolnost proti zlomení. Tím se tyto biče liší od bičů z tvrdého materiálu. Hotový sklížený bič z tvrdého materiálu je na spodním konci široký 14 mm. To je na úchop málo a tento problém se vyskytuje u všech bičů. Je tedy potřeba úchop rozšířit, či nějakým způsobem nadsadit. Výsledný úchop by měl být široký asi 25 mm, aby seděl pohodlně do ruky.
Například se dá běžný bič dole čtyřmi nástavci a čtvercovými vložkami rozšířit. Taková konstrukce zpravidla nevyužívá vzácného manilského dřeva, nýbrž bukového dřeva. Tažným nožíkem výrobce biče vytvoří hladké plochy a jednotlivé části k sobě sklíží. Opracování nástavců a hole u tvrdého biče je stejné. Pak je výrobce opatrně a důkladně sklíží, v tomto místě biče totiž působí při používání nejsilnější fyzikální síly. Tvrdý bič je na výrobu obecně složitější. Nejdříve se zhoblují do hladka pouze dvě protilehlé plochy a sklíží se nástavce. Až po zaschnutí se postup opakuje u dalších dvou protilehlých ploch. Existuje ještě jiná konstrukce biče (tzv. bič z točené hole, která existovala ještě dávno předtím, než se manilské dřevo dostalo přes indický oceán do Evropy. Používá se na ni jasan. I v tomto případě se dřevo do kříže po své délce rozřízne, ale pouze po místo úchopu. Značné množství vnitřní hmoty se odhobluje a vytvoří se tak hladké plochy. Tato činnost vyžaduje zvláštní vědomosti a šikovnost. I tento bič má v sobě kovové tělo. Vodní pára se postará o to, že jednotlivé opracované části biče změknou jako guma. Pokud by výrobce teď udělal chybu, například kdyby otočil či zatáhl příliš pomalu nebo rychle, veškerá jeho snaha přijde vniveč. Oprava není možná. Po 24 hodinách v lisu se ustálí tvar spirály. Takovýto velmi pevný bič se používal třeba u volských zápřeží nebo při hnaní dobytka. I výše popsaný bič z tvrdého materiálu musí 24 hodin vysychat. Pak se hoblíkem zahladí přechod mezi tělem biče a ručkou, případně se vyhladí nerovnosti. Nakonec se brousí. Základ biče je tak hotov. Připevnění řemínku biče už nebývalo úkolem výrobce biče, nýbrž prodejce.

Jelikož měl bič také reprezentovat, byl různými způsoby zušlechťován, na čemž se často vůbec nešetřilo. Vytvářely se například různé oplety. Opletení 1,5metrového biče trvá stroji dobrých 10 minut. Takové závěrečné úpravy se však dělají pouze na velmi kvalitních bičích, jako je třeba bič z tvrdé hole.

A MALÁ POZNÁMKA:
Obec Killer s 450 obyvateli byla hlavním místem výroby. Denně se tu vyrobilo 5000 bičů. V podstatě tu neexistovala rodina, která by se výrobou bičů nezabývala. Ve výrobě musely pomáhat také děti. Vyrábělo se v zadních místnostech domů, malých dílnách i velkých výrobnách s až 130 zaměstnanci. V Killeru se ví o 250 různých druzích. Každý měl svůj účel určení. Například existovalo zákonné nařízení, které určovalo pro každý dopravní prostředek odpovídající druh biče. Na poli se používaly ty nejjednodušší, do kostela se jezdilo s hodnotnými biči. Častokrát byly vnímány jako ozdoba, symbol postavení, moci a bohatství.

ČÍNSKÝ ŘETĚZOVÝ BIČ – Qilinbian, Chinese Kirin Whip
Jako hlavní spojení mezi uživatelem a bičem je design rukojeti klíčový. Dobře navržená rukojeť umožňuje přesnou kontrolu a zajišťuje, že každý pohyb je proveden plynule a přesně. Známe dva druhy rukojeti – pevná (Řetěz je pevně spojen s rukojetí, což umožňuje přesnou kontrolu směru — vždy přesně víte, kam řetěz směřuje. Praktikující, kteří provádějí složité rutiny a techniky ozdobného biče, převážně používají pevnou rukojeť.) a ložisková rukojeť (Vnitřní kuličkové ložisko umožňuje volné otáčení konektoru. V běžné praxi se tento přístup používá zřídka — je navržen pro dlouhý Kirin whip, kde praktikant drží dlouhou tuhou tyč a používá otáčení řetězu k pohybu.) Na rukojeť se používají tři druhy materiálu - průmyslová guma, pravá kravská kůže a santalové dřevo.

Řetěz je samotnou duší a tělem Kirin whip, který mu dává jedinečnou flexibilitu a impozantní sílu. Každý článek je ručně svařován a přesně dimenzován — protože klíčovým inženýrským rysem pravého Kirin whip je jeho zúžený design: řetěz se postupně tenčí od rukojeti až ke špičce díky 8 až 13 stupňovitým změnám velikosti. Tento kužel umožňuje energii zrychlovat podél řetězce, zvyšovat rychlost, dokud nevybuchne u práskačky. Různé typy bičů vyžadují různý počet změn velikosti.

Klasické řetězy jsou hladké a plynulé — minimální odpor vzduchu, ideální pro rychlé tréninky a rychlostní tréninky. Vytesané řetězy nesou charakteristické tvary povrchu — dračí ostny, bambusové segmenty, křivky tykví — což biči dodává výrazný vizuální charakter.
K výrobě těla biče se používá také různý materiál - nerezová ocel, manganová ocel, ložisková ocel a slitina kobaltu.

Nástavec (tzv. hlava biče) je klíčovým můstkem mezi řetězem a špičkou práskačky. Po plném švihu řetěz nese obrovskou sílu — hlava biče absorbuje náraz, stabilizuje pohyb biče a čistě přesměruje energii do špičky k práskačce. Bez dobře sladěné hlavy biče se ztrácí energie a práskačka trpí. Je vyroben z lana materiálu Dyneema a nabízí vyvážený poměr tuhosti a pružnosti, což zajišťuje efektivní přenos energie a silné, zvučné prásknutí. Hodí se pro každého – od začátečníků až po experty – a je ideální zejména pro sestavy s bičem; poskytuje výbušnou sílu a hluboký, rezonující zvuk.

Ostrý zvuk je jedním z nejikoničtějších prvků Kirin whip (stejně jako u ostatních nadzvukových bičů), vznikající, když práskačka prolomí zvukovou bariéru. Obvykle malý, pružný kus materiálu například hedvábná stuha či UHMWPE (polyethylen s ultravysokou molekulovou hmotností) na samém konci biče. Materiál a připevnění práskačky jsou klíčové pro vytvoření ideálního zvuku.

Začátečníkům se doporučuje začít s lehčími váhami, například 800 g, nebo 1000 g, aby lépe zvládli techniky a kontrolu. Zkušení trenéři mohou zvolit těžší biče pro silový trénink. Pokud se zaměřujete na rychlost, pružnost a složité sestavy, může být vhodnější lehčí bič. Pokud je vaším cílem síla a vytrvalost, těžší bič nabídne větší výzvu.

Doufám, že jsem Vám na těchto pár řádkách představil,
jak náročné je kvalitní bič vyrobit.

Děkuji za spolupráci s tvorbou tohoto článku
Františku Podhoreckému z Mladé Boleslavy...